Svátost pokání je chápána jako cesta společenství a jednotlivce k setkání se spásnou blízkostí odpouštějícího Boha v Ježíši Kristu. V Církvi československé husitské je možné rozvíjet tři formy této svátosti:
     1. Svátost pokání v liturgii – shromáždění věřící
     2. Osobní zpověď, v níž převažuje pastorační charakter. Odehrává se v rozhovoru 
         s duchovním, v kritickém rozboru situace zpovídajícího se a ve společné modlitbě. 
         S otevřením nitra bližního je spojen závazek zpovědního tajemství.
     3. Svátost pokání v samostatném shromáždění. Může jít například o skupinu duchovních, 
         manželů, rodičů s dětmi a dalších – všech těch, kteří touží po překonání dočasné 
         odcizenosti, popřípadě vzniklého nepřátelství a chtějí se otevřít Božímu odpuštění a 
          smíření.
 
     Rozhřešení není výrazem panství kněze nad duší druhého, ale jde o zvěstování Božího odpuštění. Odpuštění je zcela svrchovanou záležitostí Boží. Je to Bůh, kdo vymazává hříchy a ukazuje příležitost k narovnání toho, co bylo pokřiveno. Církev je pomocníkem kajícníkovi k odvaze hříchy rozpoznat, doznat, přijmout odpuštění a usmířit se. Modlitba, četba z Písma, zpytování svědomí, lítost, doznání vin, smíření s Bohem i bližními, rozhřešení, v tom objevujeme jaký dar smíření a duchovní obnovy se v této svátosti nabízí. Důsledkem je obnovená láska a důvěra ke Kristu, projevující se ve vztazích k lidem laskavostí a ochotou odpouštět.